Sobota pro mne a moje spolujezdce začala už kolem půl páté ráno. V tu dobu totiž začal zvonit budík, který nám dával najevo, že je čas vstát a udělat ze sebe člověka na jednu z největších tuningových událostí.
Vstávání nám dalo celkem zabrat, ale nakonec se vše podařilo a tak jsme mohli vyrazit na parkoviště u „Vyliž si nemas“
Už v prvních metrech cesty bylo jasné, že první otáčky kol povedou na benzinovou pumpu. Tam nakonec auto i dojelo, ale když jsem odemykal víčko nádrže, všiml jsem si, že se na mě culí prodavač a u rovnání časopisů do regálu mi ukazuje ne ne ne .... Nejprve jsem nechápal, ale pak mi došla ta strašná realita, i dneska jsou pumpy, které nemají non-stop provoz. Pak už probíhalo jenom modlení, kdy jsem si přál jediné a to bylo dojet na jinou pumpu , aniž by mi došlo palivo
. Hladové oko už nemrkalo, ale upíralo na mě nepřerušovaný pohled a bylo zle 
. Naštěstí všechno dobře dopadlo a tak vozidlo Škoda 125L narolovalo na parkoviště u kina.Tam se sjelo nečekaně mnoho aut. Bohužel si pamatuju jen pár lidiček, takže můžu jmenovat pouze Pokornea, který nás protáhl kolem Prahy, abychom nemuseli jet přes město, Skalu, který nám ukázal, že mu to opravdu pěkně jede a ještě víc žere, Renault-Welta, jehož černýho krasavce ještě nikdo neviděl, ale pořád se o něm mluví, stejně jako o manželce Petra Novotného
Těsně potom, co dorazil Jord s Trhyym a Trhyyho holka Bordel
jsme se všichni nacpali do aut a vyrazili.Kolona byla celkem početná a jelo se prima. Chvíle ve škůdce nám zpříjemňovala Tunerka-Celica, která měla neuvěřitelně dlouhou bagetu - byla skoro tak dlouhá jako ona a stejně tak tenoučká.
Do Mělníka nás vedl tedy Pokorneo, kterého jsme jasně následovali podle jeho SPZ, místo tý trapný, co se rozdává na dopravním inspektorátu. Byla tam celou cestu až do Mimoně.
Tam Eiffel převzal vedení kolony a následovali jsme dva tunery, kteří evidentně cestu znali. To byla akce fň. Každý myslel, že já znám cestu a já přitom jel za někým úplně cizím a doufal, že nakonec jedou taky na sraz.
Celá akce měla vyvrcholení do chvíle, kdy ti dva před námi ztratili stopu a v Bílém Kameni zastavili a ptali se na cestu. Tou dobou se mi totiž chtělo tak moc na malou, že jsem už už musel zastavit, abych vykonal potřebu. Rozhlédl jsem se po náměstíčku a vytipoval si parčík, u kterého bude možnost zastavit. Celou kolonu objel a zaparkoval přímo v parčíku
Doufám, že mě žádný ekolog nezabije Jenže jsem do svého plánu nikoho nezasvětil a tak si celá kolona myslela, že já jsem ten NEO, ten jediný a jedinečný, který je vyvede z nevědomosti, takže začali Eiffela následovat na chcací pauzu. Výsledek byl ten, že na silnici stálo celkem dost aut, které jí blokovali a čekalo se na Eiffela a jeho posádku, schovávající se za nejbližšími keři
Nakonec jsme tedy vyjeli dál a cestou potkali pouze jednu rozštípanou škodovku. Tahal jí z pole traktor a byla na střeše. Naštěstí to nevypadalo vážně. Od té chvíle jela kolona pomaleji.
Konečně letiště a konečně sraz.
Po tom, co jsme projeli tankodromem a já děkoval všem, že jsem si nakonec ty pružiny neuřezal, dostala se naše kolona na dráhu. Už z dálky na nás mával Yanek a navedl naše vozy do tábořiště. Podařilo se mi projet neuvěřitelně velkým kanálem a už jsem parkoval s vidinou dne, který se zapíše do dějin jako velký. Nezapsal se tak, ale to nevadí
Tak a už mě nebaví ty rádobyvážný kecy a jedeme tak jak jsme zvyklí…
Všichni jsme se pozdravili, dokonce jsme našli i Miloshe a jeho SPZ. Jenže Milda právě prznil stan a aby zůstal stát, tak ho musel topořit. Všichni na něj nevěřícně koukali a nikdo mu nepomohl
Nakonec tedy stan stál dál a vše dopadlo dobře.
Procházeli jsme se po ploše a viděli spoustu moc aut a taky spoustu moc hrůz
Nakonec jsme se trhli a já, Celica a sestra s jejím starým, procházeli parkoviště na trávníku. Celica najednou zaostřila a vrhla se mezi stany. Tam v dálce stálo nějaké bílé auto a ona se k němu hnala a křičela něco v tom smyslu, že jde probudit svýho miláčka. Klepala na okýnko a my se dohadovali, zda náhodou z druhé strany nebude vylejzat parta holek ve spodním prádle a utíkat po všech čtyřech z toho auta. Škoda, žádná show se nekonala a tak jsme byli pouze svědky vstávání nějakého chlapa. Nic moc. Zato dál na dráze to vřelo. Holky už se líčily a i krátký bokovky natahovaly, zkrátka, bylo na co koukat.No a jak to tak bývá, Eiffel dostal nápad, hned jak viděl miničtyřkolky. Vlezl na jednu a dožadoval se startu. Sestra na druhou a hned jsme tam jezdili. Byla to bomba, fakt doporučuju. Eiffel na dětským vozítku a ono to skoro ani nejelo, kolem asi 15 lidí a já vysmátej jak magor… Bylo to fain
Jinak auta jsme všichni viděli na fotkách a tak k nim nemá cenu nic moc psát. Celkem mě vždycky překvapí tuneři, kteří vymyslí co největší úchylárnu. Tentokrát se o ní postarala škodovka, která na přední nápravě měla vzduchovej podvozek. Skákalo jim to parádně. Takovou show někdy neudělá ani deset showcar. Bylo to parádní.
Nakonec jsem si řekl, že když už jsme v Mimoni, že si zajedeme sprint. Zemi vyházel sedačky a výbavu z auta, aby ušetřil kila. Stejně tak postupovali i ostatní, to já jsem auto nacpal lidma a vzali jsme si kelímky a svačinu a jeli se projet. A i tak jsem Martinovi a jeho saxu skoro natrhl zadek. Holt Martine, příště beru do kufru ještě nějakej cement, abys mi mohl bez problémů ujet
Bohužel sprinty s mým výkonem nejsou to pravé, tak padl návrh, zajet si pořádnou RZ. Kamera na svém místě a už jsme jeli přes letiště.
O další ze show se zase postaral cyklista, který byl ještě navíc hluchý. Už byl asi v polovině dojezdové dráhy, když se za ním objevilo auto jedoucí RZ. Cyklistu to nechalo chladným do té doby, dokud za ním nezapištěla kola. To málem spadl, ale jel pořád dál. Autoho ho předjelo a uhlo do lesa, aby se za chvilku zase vrátilo na hlavní trať, jak tomu mělo být. To už cyklistu málem sejmul
protože ten blbec mu vjel přímo do cesty. A pak když ho konečně odchytili pořadatelé, tak se ještě tvářil ublíženě, fakt peklo… 
No co, RZ jsem zajel a protože to dopoledne ještě nebylo uklouzaný, tak se moc moc moc bál… Čas 2:02 o tom vypovídá.
Odpoledne jsem si to zajel znovu a už se na tom uklouzaným povrchu nebál vzít to přes ručku a pěkně si s tím pohrát. Celica může vyprávět, už jsem měl pocit, že chvilkami uvidím její oběd
, ale nakonec jsem jí v pořádku vrátil jejímu mladýmu, kterej mi za to byl jistě vděčný.Dokonce se nám tam povedlo znovu ukecat Blouda a Komára a tak nám ukázali, jak se to má dělat. Bloud si s tím pak už fakt moc hezky hrál a musím říct, že mu to jde.
K večeru už se začali všichni stahovat k odjezdu a já se dostal ke stánku TunMagu. Pozdravil Roberta a neuváženě se zeptal, jakej měl čas na rychlostce. Tomu zazářily očička, hned začal vyzvídat o jakou RZ se jedná a za chvilku jsme seděli v autě i s Lopolem a kamerama a že si to musí zajet. Ale ouha, cesta byla ucpaná lidičkami, co chtěli opustit tento bezvadný sraz. Takže lehká věc, najet si na sprint, pokusit se nakopat zadek baworáku v automatu – měl to říct hned na startu, ale skoro nám neujel.
Na RZ jsme se zapsali, koukli na videjko, jak se taky dá rozstřelit EVO8 na okruhu – ty japonci jsou fakt magoři, dělat z MPV raketu
No jako vždycky byla tahle jízda masakr. Jenom je škoda, že Robert neměl dobrý pneu a tak mu to moc klouzalo. Dával si souboj s Imprezou a šlo fakt jenom o vteřiny. Super zážitek, až jednou vyjde to DVD, tak budu první, co pro něj do trafiky poběží, protože to co dělá s tím autem, je něco bezvadnýho.
Pneumatiky bohužel překazily umístění, ale i tak jsme se vyřádili dost. Kamery připnout na skla a jedeme na gumplac. Všichni na nás koukali jak na bohy, fakt se mi ten pocit líbí. Auto najelo doprostřed a já se těšil na jízdu bokem. A…. a ono nic, auto se hrnulo a nechtělo se utrhnout do přetáčivýho smyku. Okolo stojící lidičkové se zatvářili smutně.
Aha, tak tohle tlačítko na rozdělení výkonu se musí přepnout a už jsme lítali. Mazec. Točení na místě, jízda bokem a pak kontrola pneu. Ještě se zdály dobrý, silná slova že už jenom dvě otočky a jedeme pryč vzala za své hned v tu chvíli, kdy jsme zavřeli dveře. Géčka se rozjela a my zase lítali po ploše. Teprve až nás předběhla obruč z levého předního kola, vyjeli jsme z plochy. Všichni pískali a tleskali a bylo to fain. Ale kola na hadry. Snad dojel Robert domů v pohodě, má jenom jednu rezervu
A pak začlo pršet, kolony byly depresivní a tak jsme šli na párek a kafe a bylo nám prima.
Návštěva u kamaráda v Mimoni se nevyplatila a tak se stalo to, čeho jsem se obával. V Mělníku Eiffel za hustého deště a tmy najel na dálnici směr Ústí nad Labem. Vidina exitu se naplnila až po 25 kilometrech někde u Roudnice, nebo co to bylo. Takže zajížďka 50 kilometrů.
I tak ale hodnotím sraz kladně a těším se na srpnovou Mimoň
