12 hodin Le Brno 2006
Tak jsme se přece jen dočkali. Po dvouleté přestávce se pořadatelům vytrvalostních automobilových závodů Le . . . podařilo celý cirkus dotlačit zpět na Masarykův okruh v Brně, kde celá tato pozoruhodná série v roce 2001 začala. Po pátečně večerních a sobotně ranních přejímkách bylo do závodu přijato celkem třicet osm posádek s rozmanitými vozy a piloty různých národností. Auta zabírala jako obvykle široké spektrum připravenosti a roků výroby. Od Subaru Imprezy, nebo Oplů Caliber, až po tradiční Škodu 440 Spartak , která se pohybuje na silnicích již dobrých čtyřicet roků. Ve stejném teamu se Škodovkou se objevil i pěkně zrestaurovaný Ford Taunus z počátku šedesátých let. Stává se z toho pomalu mistrovství Evropy. Kromě tradičních Němců z okolí Ingolstadtu, Slováků a Bulhara Svetlina, se v teamu PROFIKOL racing nominoval dokonce obchodník z Moskvy. Konečně poznáme co to znamená, když se řekne, že někdo jede jak Rus.
Celotýdenní motlitbu v předcházejícím týdnu pořadatelé asi trochu odflákli, protože hodinu před startem se po měsíci relativně slunečných dnů docela hezky rozpršelo. V boxech vyvolala tato změna počasí trošku chaos, z důvodu nutnosti rychlého rozhodnutí co jak a kam obout. U Hlouchů pak v nastalém zmatku zapomněli zajistit přední kapotu, která se v zápětí po vyjetí z boxů nekompromisně přilepila na čelní sklo, a tím této ambiciózní posádce docela zkomplikovala začátek závodu. Samotný start potom proběhnul podle naučeného scénáře a úderem osmé, po odbočení Safety caru do boxů a rozsvícení zelených světel, vyrazila celá smečka vozů vstříc dvanáctihodinovému dobrodružství. Zpočátku, než si jezdci zvykli na mokrou trať, připomínal závod spíš mistrovství ve vytahování aut z kačírků, a naši vyprošťovači se pořádně zapotili. Dokonce poprvé v historii museli během závodu Land Rovera dotankovat. Některým borcům se tato činnost tak zalíbila, že si stejný kačer vychutnali i vícekrát po sobě. No, opakování je matka moudrosti.
Kolem desáté hodiny dopolední začala trať osychat, a to se ihned projevilo i na dosahovaných časech. Většina posádek se pohybovala někde kolem dvou minut čtyřiceti vteřin, což je na Masarykův okruh a silniční pneumatiky docela slušný výkon. Je vidět, že za těch šest let se technika i řidičské umění někam posunuly.
Ještě další pozitivum se objevilo s občas vykukujícím slunkem a to vtom, že přítomné dámy přestaly připomínat sněhuláky, a že se oku dalo se zalíbením občas spočinout na ladných křivkách jejich těl. To přece k automobilovým závodům patří od nepaměti. Tradicí bývala taky sklenka šampaňského, ale o tom už si dneska můžeme nechat jenom zdát. Ono když se pak někteří jedinci nemohli ani vyškrábat na stupně vítězů, není se čemu divit.
No ale abychom se vrátili zpátky k závodům. Den se pomalu přehoupnul do své druhé poloviny,když si přímo na cílové rovince borci od Porsche chtěli zahrát na Schumachera a jeho explodující motor. Za kouřovou clonu, kterou vytvořili, by se nemuseli stydět ani spojenci při vylodění v Normandii a jednotlivé díly porscheho šestiválce sbírali traťoví komisaři kolem dráhy ještě dlouho do večera. Když se pak za nějaké tři hodinky objevilo Porsche znovu na dráze s vyměněným agregátem, který měli náhodou s sebou, jeden by si pomyslel, že to snad udělali plánovaně pro pobavení diváků. No i takoví hrdinové se mezi závodníky najdou. Sláva jim. Nebo hanba, za nepořádnou přípravu? To ať si rozhodnou sami aktéři. V průběhu odpoledne se pak odehrálo ještě pár malých dramat a soutěží ve výměně různých agregátů na čas, z nichž nejpozoruhodnější asi byla výměna turbodmychadla u startovního čísla 48. Pozorovat mechaniky, jak se společně s pilotem snaží demontovat ještě před chvílí do červena rozžhavený díl, stálo opravdu za to. Chlazení konečků prstů na ušních lalůčcích, jak doporučuje Přemek Podlaha v Receptáři, bylo zcela nedostatečné a přes rukavice přiškvařené k dlaním, taky ne příliš účinné. Nakonec se ale vše podařilo a vosumaštyrycítka dojela závod až do konce.
Po setmění většina posádek měla možnost si ověřit, do jaké míry účelně byly instalovány přídavné reflektory. Každý očekával výrazný posun v kvalitě, jenže skutečnost se ne vždy náležitě kryje s dobrými předsevzetími. Také já jsem záhy zjistil, že sice naše Mazda osvětluje úspěšně skutečně daleký prostor, snad až na náměstí v Žebětíně, že však pořádně nevidím do zatáček, stejně jako dřív. Kromě toho mě z palubovky zeleně zářil do očí displej „laptimeru“, a to právě v situacích, kdy jsem se namáhal dohlédnout do hlouby zatáček před sebou. Po několika okruzích jsem se natolik vztekl, že jsem nebohého pomocníka srazil na podlahu vozu, kde ale svým lišáckým poblikáváním stále dával najevo, že jsem nad ním úplně nezvítězil. Jeho i své trápení jsem definitivně ukončil až tím, že jsem ho nekompromisně narval do díry po rádiu v palubní desce.
Šachovnicový praporek učinil po dvacáté hodině večerní přítrž celé bezuzdné motorové zábavě a po vítězném průjezdu vedoucí Imprezy postupně poslal všechny zbývající a mnohdy kulhající vozy do boxů.
Co říci na závěr ? Snad jen tolik, že technika i jezdecká vyspělost účastníků se opět o poznání posunula výš a dá tak určitě pořadatelům podnět k zamyšlení nad udáváním směru a mantinelů do dalších let.
Podrobné výsledky, včetně bohaté fotogalerie, najdete na stránkách pořadatele
www.arcbrno.cz
Jura Beneš